Assassin's Creed Odyssey
11. 3. 2019
Jakožto potomek rodičů, kteří úpěnlivě dbali na to, abych nespadl do tenat videoher (a jak to dopadlo, mami a tati!), jsem své dětství z velké části trávil v knihách. Když mi bylo sedm let, dostal jsem k Vánocům Staré řecké báje a pověsti od Eduarda Petišky. Na dlouhé měsíce (a možná roky) se pak tahle kniha stala mou milovanou zásobou dobrodružství. Svět silných i mazaných hrdinů, krásek, pro které stojí za to rozpoutat válečný konflikt, charakterově jasně vymezených bohů a lákavě děsivých monster mi dokonale učaroval a v dětských očích se Řecko a jeho přilehlé okolí stalo naprosto magickou zemí, kde za každým rohem číhá hydra a za každým druhým rohem přinejmenším Kerberos.
JE TO JEŠTĚ ASSASSIN'S CREED?
Při hraní Assassin’s Creed Odyssey jsem na své dětství často vzpomínal. A při těch vzpomínkách jsem konečně ocenil obrovskou rozlohu, jíž dali autoři hře do vínku. Konečně totiž pro mě ztratila pachuť samoúčelnosti, ale naopak hře přidala onen punc dobrodružství, o nichž jsem jako malý tak často snil. Vítejte u recenze na nejlepší Assassin’s Creed, jaký jsem kdy hrál.
